Knihy mě vždycky moc bavily. Vždycky když se blížily Vánoce, tak jsem vždycky všem říkala, že bych si na Vánoce přála nějaké knihy. Ale ne úplně obyčejné pohádkové knihy. Ty mě moc nebavily. Bylo mi asi zrovna devět let, když se mě rodiče a babička ptala, co bych si přála na Vánoce. Samozřejmě, že jsem jim řekla, že chci zase nějaké knihy, nejlépe encyklopedie o zvířatech. Měla jsem strašně moc ráda zvířata. A to úplně jakákoliv. Nemusela jsem je mít všechny sice doma, ale moc ráda jsem si prohlížela jejich obrázky anebo jsem si o nich četla. A byla jsem vždycky moc ráda, kdy jsem si pod stromečkem rozbalila novu zajímavou knihu.

Taky jsem moc ráda četla bajky. Já jsem si řekla, že by nebylo na škodu, někdy studovat třeba historii. Vzdělání pro mě bylo opravdu prioritní. Chtěla jsem být vzdělaný člověk. A tohle jsem možná měla po mé mámě, která byla psycholožka. Sice je jasné, že psycholog a nějaký zoolog to má k sobě opravdu daleko. Ale mně to nevadilo. Obě jsme totiž toužily po vzdělání. A mamince se to podařilo. A já si myslím, že když se budu snažit taky, tak taky samozřejmě uspěji. Alespoň tak moc bych si to přála, takže nenechávám samozřejmě vůbec nic náhodě a snažím se učit už nyní.

Abych pravdu řekla, tak ve zvířatech se už opravdu mnoho vyznám. A já jsem si řekla, že když mám ráda zvířata a baví mě se vzdělávat, tak půjdu na veterinární fakultu. A víte, jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě, že jsem se na veterinární fakultu dostala a mám tam opravdu perfektní prospěch. Daří se mi a já jsem za to moc ráda, že i mě maminka ve vzdělání podporovala. Protože touha po vzdělání a bez podpory je vážně moc složitá. Vím to, protože tohle měla moje kamarádka. Její máma jí vůbec v ničem nepodporovala, spíše ji ponižovala a říkala, že na vzdělání vůbec nemá. Bylo to velmi smutné.